Svatý Martin

 Kostel v Klenčí pod Čerchovem je zasvěcen svatému Martinovi.

 

 Přestože Martin Tourský žil ve 4.století, ví se o jeho životě poměrně dost.
Zásluhu na tom má především jeho žák Sulpicius Severus, který sepsal jeho obsáhlý životopis. Další cenné písemné svědectví zanechala svatá Paulina z Noly a další jeho současníci.

 

 Martin se narodil na přelomu let 316 – 317 v římském posádkovém městě Sabaria v Panonii (dnešní Szombathely v Maďarsku). Jeho otec byl vyšší římský důstojník a tak i jeho syn se měl stát vojákem, což v té době zaručovalo finanční zabezpečení a úctu až do konce života. Když byl hochem, jeho otce přeložili do Pavie v severní Itálii. Zde Martin studoval a pomýšlel i na vysokoškolské studium. Avšak v jeho patnácti letech otec rozhodl - a přinutil ho stát se vojákem.

 

 V době Martinova narození bylo ji 3 roky povoleno křesťanské vyznání. Jeho rodiče však byli pohané a hlavně otec uctíval staré římské tradice. Jako vojáka jej přeložili do Amiens v severní Galii (Francii). Tam se mu stala příhoda, jež jej od té doby symbolizuje.  Za temné zimní noci projížděl Martin městem a kontroloval vojenské hlídky. Na ulici uviděl polonahého žebráka, který jej poprosil o almužnu. Ale Martin peníze neměl a tak chtěl alespoň ubožáka ochránit před zimou. Mečem tedy přeťal svůj vojenský plášť na polovici a jednu daroval žebrákovi. Následující noci se Martinovi zjevil ve snu Kristus s polovicí jeho pláště… A tak na Velkou noc roku 339 (to mu bylo asi 22 či 23 let) přijal křest a chtěl svůj život zasvětit službě Bohu. Ale jako člen císařské gardy nemohl jen tak opustit vojsko. Musel ještě odsloužit asi 15 let než dosáhl důstojnické hodnosti.
  V roce 354 se zúčastnil vojenského tažení proti německým Alemanům.

 

 Bylo zvykem, že před útokem dostali vojáci zvláštní částku peněz. Martin tuto prémii nepřijal a oznámil svému veliteli, že chce vojsko navždy opustit, neboť jak sám řekl - jako vojáku Kristovu mu není dovoleno bojovat zbraní.
Velitel jej prohlásil za zrádce a zbabělce. Martin se však nabídl, že půjde proti nepříteli před vojskem jen s křížem. Stalo se a k boji vůbec nedošlo, naopak přijeli němečtí poslové s nabídkou míru. Všichni v tom viděli zázrak a tak byl Martin už bez průtahů propuštěn z vojska.

 

  Jeho cesty vedly nejprve do Poitiers v západní Galii. V té době tam byl biskupem svatý Hilar, o kterém Martin už kdysi slyšel vyprávět. Biskup ho vřele přijal a chtěl vysvětit na diakona, což Martin odmítl. Hilar jej tedy ustanovil za exorcistu, což byl nižší stupeň duchovní služby, kde se mohl hlouběji vzdělávat v církevní službě a vědě.  Jedné noci měl Martin opět sen, který viděl jako Boží pokyn – měl získat pro křesťanství své již velmi staré rodiče.

 

  Odešel tedy do Panonie, ale podařilo se mu přesvědčit pouze matku. Nepohodl se zde s místními církevními představenými a tak jeho cesta pokračovala do Milána, kde ho zastihla zpráva, že biskup Hilar z Poitiers je ve vyhnanství v daleké Frygii. Zůstal tedy v Miláně a na okraji města žil jako poustevník do té doby, než jej biskup Auxentius donutil odejít. Martin následně přichází do Ligurie, kde žil, ještě s dalším knězem, na ostrově Gallinaria jako poustevník.

 

  Začátkem roku 360 se dozvěděl, že biskup Hilar se vrací z vyhnanství a tak se rychle vypravil do Říma. Zde ho již nezastihl a tak spěchal do Poitiers. Hilar jej vysvětil za diakona a později pravděpodobně i na kněze. Martin však nezůstal ve městě, ale žil v jeho okolí opět jako poustevník. Stal se velmi známým a tak se k němu zanedlouho připojilo více společníků a důsledkem toho bylo založení kláštera Liguge (což je dnes nejstarší známý klášter v západní Evropě).

 


 V té době se začaly při Martinových modlitbách dít zázraky a pověsti o tom se rychle rozšířily. Když v roce 371 v městě Tours zemřel biskup Libor, místní duchovní se na Martina obrátili s žádostí, aby převzal post biskupa. Martin se jejich přání vzpouzel (dokonce se prý ukryl v husinci mezi husy…), ale byl udolán slovy i činy a nakonec (asi 4.července) slavnostně vysvěcen za biskupa v Tours.
 Zvláštností Martinova biskupského působení bylo, že kromě svých obvyklých povinností chodil jako misionář za venkovským obyvatelstvem. Nedaleko Tours, v Marmoutier, založil středisko na výchovu duchovenstva, kde se klerici připravovali na misionářské působení mezi lidem.

 


 Tato Martinova apoštolská činnost zasáhla velkou část Galie. Zaváděl do života novinky, jež měly pro křesťanství a jeho rozvoj velký význam. Bylo to například zakládání venkovských farností a zvyk tyto diecéze navštěvovat. Martin každý rok navštívil všechny farnosti biskupstva. Cestoval na oslíkovi, lodí, nebo pěšky. Ve farnostech přebýval a spával v sakristii v kostele. Vždy ho doprovázelo několik mnichů a kleriků. Během svých cest po venkově zakládal malé venkovské kláštery, které se staly středisky křesťanského života na venkově. Tento druh malých asketických komunit se později rozšířil po francouzském venkově - zejména ve 4. a 5. století.

 

  Životopisci připisují Martinovi zázraky, kterými uzdravoval posedlé zlým duchem, malomocné a dokonce i křísil mrtvé… Zastával se nespravedlivě vězněných a odsouzených lidí a ve jménu lidskosti a křesťanské spravedlnosti se odvážil jít intervenovat k císaři Valentianovi i Maximovi.
 Skutečností je, že nebránil násilnému boření pohanských oltářů, ale spolu s papežem sv.Siriciem a sv.Ambrožem se postavil proti rozsudkům smrti za údajné čarodějnictví.

 

  Ve vyšším věku se setkal s mnoha protivenstvími, jedním z jeho kritiků byl i sv. Brikcius.
  Martin, biskup Tourský, se dožil požehnaných 80 let.

 

  Zemřel 8.listopadu roku 397 při pastorizační návštěvě na venkovské farnosti v Candes.
  Jeho tělo poté převezli po řece Loire do Tours.  Zde byl 11. listopadu, za veliké slávy - v čele pohřebního průvodu kráčelo dva tisíce mnichů a Bohu zasvěcených panen - a velkého množství lidu, na hřbitově za městem pochován do jednoduchého hrobu mezi ostatní věřící. Tak, jak si to sám přál...
  Později byla nad jeho hrobem postavena a jemu zasvěcena bazilika.

 

   Svatý Martin Tourský patří mezi světce, jejichž památka se rozšířila po celém světě. Pro křesťanskou kulturu znamená jednu z největších postav středověké misie.
 Patří mezi první vyznavače (ne mučedníky), které církev označila za svaté, jimž patří i liturgická úcta. 

 

  Tato úcta se například ve Francii rozšířila tak, že vzniklo více jak 3600 kostelů a klášterů zasvěcených svatému Martinovi. Velké úcty se, kromě Francie, dočkal zejména v Itálii, Německu, Rakousku, v Čechách i na Slovensku.