Bruno Ferrero

Tyto krátké příběhy vyjadřují poučení, moudrost.
 

Bruno Ferrero je salesiánský kněz a autor několika knih sestavených z příběhů určených k zamyšlení.
V současné době je ředitelem turínského nakladatelství ElleDiCi.


 

 

 

  Po malých krůčcích

  Jeden mladý student měl ohromnou chuť
  starat se ve svém životě jen o lidské dobro.
  Jednoho dne navštívil sv. Františka Saleského
  s dotazem:
    "Co mám dělat, aby byl ve světě pokoj?"
   Svatý František Saleský mu odpověděl:
   "Nebouchat tak silně dveřmi..."

  Z mnohých malých nedorozumění a nepříjemností se vyvinou velké spory. Mnoho rozvodů začíná zapomenutým ponožkami pod postelí. Ale také velké lásky jsou tvořen mnoha maličkostmi.

 

Smrt farnosti

 V novinách i po zdech jednoho města se objevila zvláštní smuteční zpráva:
"S hlubokým zarmoucením sdělujeme, že zemřela farnost sv. Eufrosia. Pohřeb se bude konat v neděli v 11 hodin."

 V neděli byl kostel sv. Eufrosia samozřejmě nacpaný jako nikdy předtím. Nenašlo by se místečko k sezení, ale ani k stání. Před oltářem stál katafalk a máry z tma­vého dřeva. Kněz pronesl jednoduchou řeč: "Nevěřím, že by naše farnost mohla znovu ožít a vstát z mrtvých, ale v tuto chvíli, kdy jsme tady všichni, chtěl bych udělat jeden zvláštní pokus. Chtěl bych, abyste všichni, kdo jste tu, obešli máry a naposledy se podívali na nebožtíka. Utvořte, prosím, řadu, jeden za druhým, a až se podíváte na mrtvého, vycházejte dveřmi sakristie. Potom, kdo bude chtít, může znovu vstoupit do kostela a zúčastnit se mše svaté."

 Kněz otevřel rakev. Všichni byli zvědaví: "Kdo může být uvnitř? Kdo ve skutečnosti zemřel?"Pomalu začali v řadě postupovat k rakvi. Každý k ní přistoupil a podíval se dovnitř. Pak vyšel z kostela. Vycházeli beze slova a trochu se zahanbením. Protože všichni, kdo se chtěli podívat na nebožtíka z farnosti sv. Eufrosia a podívali se do rakve, uviděli v zrcadle, které bylo opřeno o dno, vlastní tvář.

 "I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovníoběti, milé Bohu pro Ježíše Krista."
(1. list apoštola Petra 2,5).

Jestliže je prach v sálech tvé farnosti, je prach na tvé duši.

 Kočka

 Byla jednou jedna kočka, která hořela láskou k jednomu mladíkovi.
Byla tak zamilovaná, že požádala o pomoc vílu a poprosila ji, aby její kočičí podobu změnila v po­dobu krásné dívky, která by byla schopna získat srdcemilovaného mladíka.Víla jí přání splnila, a tak se z kočky stala pěkná dívka. Seznámila se s mladíkem a brzy začali připravo­vat svatbu.
 Konečně nadešel svatební den. Všude se zpívalo a tančilo, dům byl slavnostně vyzdoben a osvětlen, na hosty čekala vybraná jídla.
 Všechno se skvěle dařilo. Ale vtom v jednu chvíli ne­věsta zahlédla, jak přes cestu přeběhla malá myška. Nevěsta všeho nechala a začala ji pronásledovat.

 Naše společnost žije v neustálém klamu. Chceme na ve­řejnosti vypadat co nejlépe. Klidně říkáme: "To jsem rád, že tě vidím! ... Těším se na slyšenou! ... Ale ty máš rozkošné šaty!..." A to říkáme lidem, které nemáme rádi, kterým bychom se raději vyhnuli, jejichž šaty se námzdají příšerné.Máme masku pro každou příležitost. Jedna maskapro přátele, jiná pro šéfa v zaměstnání, další pro manželanebo pro manželku, jiná ještě pro sousedy z domu, proBoha... Ale jednou přijde ta chvíle, kdy skončí všechny komedie.

   "Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím. Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste šeptem mluvili v tajných bytech, bude se hlásat se střech."(Lukáš 12,1-3) 

 Přelud

 Jeden muž se ztratil v poušti. Dlouho hledal nějaké lidi a vodu, až byl téměř vyčerpaný.
Namáhavě se vlekl kamenitou plání, a najednou zahlédl před sebou zelené palmy, a dokonce slyšel zurčení vody.Nezaradoval se, ale začal si sklíčeně stěžovat na svůj osud: "Teď mě ještě ke všemu pronásleduje přelud! To si tak se mnou zahrává moje fantazie. Vidím před sebou to, čeho je plná celá má bytost. A ve skutečnosti přede mnou vůbec nic není."
  Ztratil poslední naději na záchranu, začal blouznit nakonec upadl na zem. Ani se nepokusil vstát, a krátký čas ho našli dva beduíni. Ten chudák už byl ale mrtvý.
 "Rozumíš tomu?" zeptal se první beduín. "Tak blízko s vodou, dva kroky od datlových palem, z kterých u padaly datle skoro do úst! Jak je to možné?" Druhý potřásl hlavou a řekl: "Byl to moderní člověk."

 Kde je Bůh?

 V jedné vesnici se u studny zastavila skupina potulných cikánů. Z blízkého domku vyběhlo asi pětileté dítě a zvě­davě si cikány prohlíželo.
 Přitahoval ho zvlášť jeden, který si nabral ze studny do vědra vodu a s nohama doširoka rozkročenýma hltavě pil. Stružka vody mu stékala po lesklých a hustých vousech, silnýma rukama si přidržoval vědro u úst, jako by to byl hrníček.
 Když se napil, vytáhl šátek, který' hrál všemi barvami a otřel si tvář. Pak se naklonil a pátravě se zahleděl i studny. Děcko bylo zvědavé, a tak se přiblížilo krůček po krůčku ke studni, aby se také podívalo, co to tam cikán vidí.
"Chceš vědět, co je tam dole ?“ zeptal se. Dítě souhlasně přikývlo.
"Tam dole je Buh,  řekl. "Koukni!" pokračoval cikán a přidržel děcko u okraje studny.
Tam dole, když se hladina vody uklidnila, se jako v zrcadle objevila tvář dítěte.
"Ale to jsem já!" zvolalo dítě.

"Tak vida," usmál se cikán a jemně postavil dítě na zem. "Teď už víš, kde přebývá Bůh."



 V obchodě

 Jednomu chlapci se zdálo, že se ocitl ve velkém obchodě. Za pultem jako prodavač stál anděl.
"Co tu prodáváte?" zeptal se kluk.
"Všechno, co si přeješ," odpověděl krátce anděl.
Chlapec začal vypočítávat svá přání.
"Přál bych si, aby skončily všechny války na světě, aby byla všude spravedlnost, abychom byli snášenliví a velkodušní k cizincům, aby bylo v rodinách víc lásky, aby měli všichni práci, abychom v církvi měli k sobě blíž a...
"Anděl ho přerušil: "Je mi líto, chlapče. Ty jsi mě špatně pochopil. My neprodáváme plody, my prodáváme jenom semena." 

 Jedno Ježíšovo podobenství začíná takto: "Království Boží je jako dobré semeno, které člověk zasel na svém poli..."Semínko je vždycky začátek. Malý, téměř zanedbatelný začátek. Bůh sám přišel na zemi jako semínko, jako částečka, jako malý výhonek.Semínko, to je zázrak. I ohromný strom vyroste z úplně malého semínka. Tvoje duše je zahrada, do které jsou zasety velké hodnoty.
Necháš je vyrůst?

 Úspěch

 Jeden misionář, který žil mnoho let v Číně, se vracel zpět do Spojených států. Na stejné lodi se s ním vracel po dvou týdnech v Číně jeden slavný zpěvák. Když se blížili k New Yorku, misionář zahlédl veliké zástupy fanoušků, které čekaly na zpěváka.
 "Pane Bože, tomu nerozumím," mumlal misionář. "Zasvětil jsem dvaačtyřicet let svého života Číně, on tam byl pouhé dva týdny. Přesto tisíce lidí očekávají jeho šťastný návrat domů, zatímco na mne nečeká nikdo."
 A Pán odpověděl: "Ale synu, ty ještě nejsi doma."

  Slavného rabína navštívil jednou jakýsi turista a byl překvapen, když spatřil, že rabínův dům má jen jednu místnost plnou knih. Jediným nábytkem tu byl stůl a la­vice. "Rabíne, kde máš svůj nábytek?" zeptal se turista.
"A kde ho máš ty?" otázal se rabín. "Já? Já jsem tu přece jen na procházce," podivil se turista. "Já také," řekl rabín.

 


 

 Malířův model

 Velký malíř Leonardo da Vinci dostal nabídku, aby vytvořil fresku v refektáři kláštera Panny Marie Mi-lostiplné v Miláně. Tato freska měla zobrazovat Poslední večeři Ježíše s apoštoly. Malíř chtěl vytvořit touto freskou velké mistrovské dílo, a proto pracoval klidně a pozorně.
  Jen bratrům z kláštera se zdálo, že pracuje velmi pomalu. Model pro obličej Ježíše si Leonardo vybíral dlouhé měsíce - musel mít všechny potřebné vlastnosti, tvář musela vyzařovat sílu i něhu, duchovní i lidský rozměr. Nakonec na ulici narazil na mladíka s prostým, upřímným, čistým výrazem, který nejvíc odpovídal jeho představě o Ježíšovi. Jmenoval se Agnelo.
 Po roce Leonardo začal hledat ve vykřičených částech Milána, v pochybných a nebezpečných krčmách. Potře­boval najít tvář, která by mu byla modelem pro Jidáše, Ježíšova zrádce. Hledal tvář, ve které by se zračil nepokoj a beznaděj, tvář člověka schopného zradit nejlepšího přítele. Po no­cích a nocích hledání v prostředí podvodníků všeho druhu Leonardo našel toho pravého.Vzal ho s sebou do kláštera a začal ho malovat. Vtom uviděl v jeho očích slzy.
 "Co se děje?" zeptal se Leonardo, když si všiml jeho výrazu. "Já jsem Agnelo," zamumlal muž. "Ten, podle kterého jste maloval tvář Kristovu."

 

 Táta pod postelí

 Když jsem byla malá, tatínek byl pro mne něco jako světýlko v ledničce. Malé děti vědí, že každý domov má jednoho tatínka, a nevědí, co tatínkové ve skutečnosti dělají, když se za nimi ráno zavřou dveře.
 Můj tatínek každé ráno odcházel a každý večer, když se vracel, vypadal šťastný, že nás zase vidí. Jedině on byl schopen otevřít sklenici nakládaných kyselých oku­rek, když se to nikomu jinému nepodařilo. Byl jediný, kdo neměl strach jít sám do sklepa. Občas se pořezal, když se holil, ale nikdo ho nenutil, aby vařil; ani jsme si ho při vaření nedovedli představit. Když pršelo, byl to samozřejmě on, kdo došel pro auto a nachystal ho ke vchodu, abychom nezmokli. Když byl někdo nemocný, on chodil kupovat léky. Kladl pasti na myši, prořezával růže u vchodu tak, aby se nikdo nemohl popíchat, když šel domů. Když jsem dostala své první kolo, šlapal spousty kilometrů vedle mě, dokud si nebyl jistý, že už mě může pustit samotnou. Bála jsem se všech cizích tatínků, ale svého ne. Jednou jsem mu uvařila čaj. Byla to jen sladká voda, ale on seděl na židličce, usrkával ho a říkal, jak je ten čaj výtečný.
 Vždycky když jsem si hrála s panenkami, panenka, která představovala maminku, měla spoustu práce. Zato nikdy jsem nevěděla, co by měla dělat panenka, která představovala tatínka. Tak jen říkala: "Tak, už musím jít do práce," a pak jsem ji hodila pod postel.
 Když mi bylo devět, jednoho rána táta nevstal do práce. Odvezli ho do nemocnice a druhý den zemřel. Šla jsem do svého pokoje a hledala tu panenku, která vždycky představovala mého tatínka. Našla jsem ji pod postelí a položila jsem ji do své postele.
 Můj tatínek nikdy nic nedělal. Neumím si vysvětlit, proč mě jeho ztráta tak zranila. Ještě dnes nevím proč.(Erma Bombeková)

 Jedna paní se svěřovala: "Už je to několik let, co mi umřel tatínek, a ještě dnes cítím silně výčitku svědomí, že jsem mu nikdy neřekla: "Táti, já tě mám ráda."

 


  ...